Zdokumentovaný původ Albánců |
Sobota, 14. září 2013 / prof. dr Kaplan BUROVIĆ, akademik
Navzdory tomu, že moje albanologické práce jsou známé po celém světě a ve všech jazycích, a jsou přijaty, vidím, že někteří studenti doktora Deretiće vykládají problém původ Albánců v médiích, přesně tak, jak to říká a tvrdí on. To je důvod, proč jsem nucen hypotézu pana Deretiće o původu Albánců kriticky zhodnotit, aby všichni viděli, proč s ním nesouhlasím.
Podle pana Deretiće a jeho kolegů (Gojka Vukčeviće, Dr. Slavka Terziće, Dr. Djordje Jankoviće a dalších) existují tři teorie o původu Albánců:
Deretić a jeho kolegové obhajují první hypotézu, že Albánci jsou původem z Kavkazu a tedy bratři tamních Albánů.
Já obhajuji jednu konkrétní hypotézu, kterou jsem nevymyslel, ale pracně budoval po několik desetiletí, a která
Především Albánci nejsou ani z Kavkazu ani Ilyrové, dokonce nejsou ani směsí různých elementů starého Balkánu. Jsou samostatný národ, který stejně jako všechny ostatní národy interferují s dalšími národy, možná o něco víc než jeho balkánští sousedé, což vysvětluje jejich historii bez písma a bez vlastního státu, který vzniká poměrně pozdě. Roku 1908 utvořili svoji abecedu a koncem roku 1912 vyhlásili svoji samostatnost a začali budovat svůj první stát.
Podle Deretiče a jeho kolegů, kteří zastupují „kavkazskou hypotézu“, mají původ na východních svazích Kavkazu (dnešní Ázerbájdžán a Dagestán). V osmém století našeho letopočtu prý žili jako pastevecko-lovecký lid, který – údajně - sám sebe nazýval Šćipetari (Horalé). Tato oblast byla v raném středověku známá jako Albánie.
V té době výše uvedené oblasti při válečných taženích ovládli Arabové. "Ščipetaři" se nacházeli mezi Chazary Mojžíšovy víry na severu (kteří je utiskovali velkou daní) a Araby na jihu (kteří jim nabídli výhody a přechod na Mohamedovu víru). Albánci se údajně dali na stranu Arabů, kteří pak obsadili jižní část Itálie a Sicílie. Ve snaze etnicky a nábožensky posílit své postavení přesunuli Arabové část Albánců z Kavkazu a usadil je na nově dobytých územích v Itálii. V této oblasti se Albánci opět ocitli mezi dvěma náboženstvími - Muhammadovým a Kristovým. Během nekonečných válek a přebírání území byli "Ščipetaři" nuceni často měnit jedno náboženství za jiné, což jim pomohlo zajistit přežití.
V jedenáctém století vládl v Srbsku car Dobroslav I. Vojislav (1024-1065). Při obraně Srbska porazil byzantského císaře Basila II. Výsledkem byly nepokoje a povstání v Byzanci. V jižní Italii a na Sicílii byzantský guvernér Georgios Maniakes povstal a vydal se do Byzance, aby osobně usedl na císařský trůn. V Itálii připravil armády, nalodil se a zamířil k Drači (dnešní albánský přístav Durres). V této armádě měl i větší množství "Šćipetarů", které se v březnu 1043 vylodil v Drači spolu s jejich rodinami, ženami a dětmi, a také s jejich majetkem!
Gerogios Maniakes byl u jezera Doiran Byzantinci poražen a zabit. Zbytek jeho armády se vzdal a spolu s nimi i "Ščipetaři." Byzantinci Georigie Maniaka byli včleněni do řad byzantské armády, zatímco "Ščipetaři" požádali cara Vojislava, aby jim umožnil usadit se kolem Rabana na svazích pohoří Jablanica, kde jako pastýřský kmen chovali dobytek a platili Srbům daně.
Nyní uvedu, proč nesouhlasím s touto hypotézou.
1.
Jazyk kavkazských Albanů patří do jazykové skupiny KENTUMové (viz jazyky keltské, germánské, řečtina, latina, tocharština a anatolština), zatímco albánský jazyk náleží do skupiny SATEMemové (jazyky indické, íránské, slovanské, baltské, arménský, albánský). Národ s jazykovou charakteristikou SATEMovou nemůže být ani bratrský a ani potomkem národa s charakteristikou KENTUMovou, pokud před tím neprodělá přeměnu svého jazykového základu. Všichni světoví albanolozi i sami albánští vědci tvrdí, že tento jazyk neprošel žádnou změnou svého základu. V důsledku toho Albánci nemají žádné genealogické vztahy s Albany na Kavkazu.
To by mělo stačit každému vědci, ale pro obyčejné lidi přidávám ještě toto:
2.
Albánština má tolik pobaltsko-slovanských (především litevských!) slov, že světově proslulý rakouský albanolog akademik prof. Dr. Gustav Meyer (1850 – 1900) uvedl, že albánština je bratrský jazyk litevskému. S ním se shodli nejen mnozí světově proslulí albanologové, ale i albánští, včetně největšího albánského albanologa akademika prof. Dr. Eqrema Çabeje (1908-1980).
Není pochyb o tom, že se Albánci (kteří se tehdy jistojistě nenazývali stejně!), snad někdy v prvním století před naším letopočtem, dali do pohybu z kolébky lidstva - Indie, spolu s ostatními slovanskými kmeny, možná právě
3.
Albánština má také mnoho rumunských slov a další rumunské charakteristiky v oblasti gramatiky a folklóru, že se téměř rumunizovala. Uvedený akademik Çabej tvrdí a dokazuje, že se albánský jazyk utvářel v šestém století našeho letopočtu především na území Rumunska, na svazích Karpat a Beskyd. Podle něj tyto dva toponymy jsou albánská slova.
Kdyby je mongolští Bulhaři chána Asparuchy nebyli přestěhovali roku 679 našeho letopočtu přes Dunaj do dnešního Bulharska do Thrákie, Albánci by dnes již neexistovali.
4.
Albánština nemá mnoho thráckých slov, ale jsou v ní. Opíraje se o ně, rakouský akademik profesor. Dr. Gustav Weigand (1860-1930), známý jako největší albanolog své doby, se domníval, že tito Albánci jsou thráckého původu. Postavil jsem se mu a dokázal jsem, že thrácká slova v albánském jazyce nedokazují jejich thrácký původ, ale jejich trasu, itinerář, podle kterého šli na cestě z Indie do dnešní Albánie.
Životem mezi svými kozami v horách Thrakie po více než jedno století se nejen zachránili před asimilací slovanskými Bulhary, ale sami asimilovali rodiny Thráků, které našli pod místními útesy a kteří se svým horalským způsobem života nejen vyhnuli romanizaci, ale přechodu z Balkánu do dnešního Rumunska, což se událo i s prapředky dnešních Rumunů a Valachů ve 3. století našeho letopočtu. Prostřednictvím těchto asimilovaných rodin Albánci bezpochyby přijali i některá thrácká slova, která zmínil uvedený akademik Weigand.
5.
Albánský jazyk má i bulharská slova ba i gramatické charakteristiky, což dokazuje, že tito Albánci dlouho žili pod bulharskou nadvládou. Ve skutečnosti žili pod bulharskou nadvládou nejen v Bulharsku, ale také v Albánii.
Jak je známo, bulharský car Boris (852-889), v čele své armády se dal na pochod směrem ke střednímu Balkánu, dokonce i ke břehům Jónského moře a Jadranu. Dostal se i do dnešní Černé Hory. Vzal s sebou Albánce jako zásobovače armády a usadil je v kraji Mat, do provincie dnešní střední Albánie, nad Tiranou, odkud ho zásobovali nejen masem, sýrem a dalšími mléčnými výrobky, ale také v tehdejší době strategickou surovinou - kůží, velmi potřebnou pro armádu. To se stalo kolem poloviny 9. století našeho letopočtu.
O tomto itineráři svědčí jazyk Albánců. Pokud by přišli mořskou cestou ze Sicílie, jak se to snaží dokázat Dr. Deretić, to co je zmíněno v bodech 2, 3, 4, 5 by v albánštině neexistovalo. Jejich existence je skutečností, kterou nelze popřít. Naopak zpochybňuje, že Albánci přišli do Albánie nějakou jinou cestou.
6.
Pokud by Albánci žili před tím na pobřeží Kaspického moře (v tamní Albánii!) a po moři se dostali na Sicílii a do jižní Itálie, kde podle Deretiće žili od 8. století do roku 1043, to je asi po dobu tři století (!), zabývali by se i námořní plavbou, protože na Sicílii a v jižní Itálii by měli moře na dosah, a to i kdyby žili na kopcích a na horách. Měli by tedy i svoji námořní terminologii, samozřejmě s nádechem jižní italštiny. Světoznámí vědci konstatovali, že Albánci nemají rybářskou terminologii, natož mořeplaveckou, ani neumí ryby kuchyňsky připravovat, ani je nejedí, s výjimkou těch, kteří po turecké okupaci se přemístili na pobřeží a tam se to od Turků naučili. Kromě slov srbských mají i italská, ale ze severních dialektů, benátských, zčásti převzatých prostřednictvím srbštiny.
7.
Kdyby Albánce z Kavkazu na Sicílii přestěhovali Arabové a kdyby tam tak dlouho žili pod jejich správou, albánština by obsahovala hodně arabských slov. Faktem je, že arabská slova jsou v albánštině nejen zastoupena početně nejméně, ale byla zprostředkována přes turečtinu. Takže slovo „anije“ („loď“) nepřijali od Arabů, kteří je údajně přestěhovali na Sicílii, ale od Arabů ze severní Afriky, kteří dorazili na pobřeží Jaderského moře spolu s tureckými okupanty v 16. století jako gusaři a piráti.
8.
V Itálii není ani stopa po těchto Albáncích. Dnešní Albánci v Itálii pocházejí z doby boje Skanderbega proti Turkům v 16. století. Většina z nich byli pravoslavní (a stále jsou!) a to je zachránilo před italskou katolickou asimilací. Všichni ti z nich, kteří přijali katolictví, byli asimilováni. Takže mezi těmito Albánci a těmi, s kterými operuje dr.Deretić a jeho kolegové, není nic společného.
Pokud v Itálii nejsou stopy po těchto Albáncích, existují tu stopy jiných Albanů, kteří byli keltského kmene. Rozlišujte Albany a Albánce! Tito Albani přišli ve 4. století př.nl. ze Skotska s ostatními Kelty, prošli Francií, Švýcarskem, Itálií a pobřežím Jaderského moře do oblasti dnešní oblasti Mat v Albánii. Odtud přes Balkán, Dunaj, Rumunsko a ruské stepi, dorazili na pobřeží Kaspického moře, kde vytvořili již vzpomínanou Albánii. Na této cestě ze Skotska ke břehům Kaspiku nechávali části svých kmenů, celá bratrstva. Tak byli Albani známí v Itálii již od římských dob.
Římský letopisec Pompeius Torg napsal: "... říkají, že Albani (z Kavkazu – poznámka autora) přišli kdysi s Herkulem z Itálie, z Pohoří Albani (Monte Albano se nachází na východ od Říma - pozn. autora), kdy po zabití Heriona přeháněli jeho stáda Itálií. Vzpomíná se, že během války s Mithridatem, Albani (z Kavkazu) vítali Pompeiovi vojáky jako své bratry".1)
Není pochyb o tom, že v Pompeiově vojsku byli i Albani z Itálie, kteří se ve svém rodném jazyce domluvili s kavkazskými Albany. V této souvislosti bych zmínil C. Tacita a Nerona. Více si o tom přečte v mojí studii KDO JSOU ALBANOI? 2)
Také na území, které dnes známe pod názvem Albánie, v oblasti Mat, Keltové zanechali část kmene, známou z historie pod názvem Albanoi.
Když dnešní Albánci přišli z Rumunska do oblasti Mat (podle mne, jak jsem již zdůraznil to bylo v 9.století n.l., akdemik Çabej říká v 10. století), našli tu zdejší keltské Albanoe, které asimilovali a jejich etnické jméno ALBANOI, známou metathesí albánštiny L:R přizpůsobili svému jazyku ALËBAN>ARËBAN>ARBAN a zapomínajíc své dosavadní etnické jméno – nazvali se tak, což není ojedinělý příklad. Stejně tak se slovanští Bulhaři (Andi) pojmenovali po Bulharech Chána Asparucha! Francouzi se obdobně pojmenovali podle německého kmene Franken (Franků)! atd.
Takže dnešní Albánci nebyli Keltové ani keltský kmen Albanoi, ale od tohoto kmene kromě etnického jména, převzali i mnoho dalšího. Tak se stalo, že je G. Byron považoval za své (keltské) soukmenovce a psal o nich chvalozpěvy.
K tomu, že nejsou stejným národem, postačí skutečnost uvedená na samém začátku tohoto pojednání: albánština patří mezi satemové jazyky a jazyk Keltů (i kmene Albanoa) patří do skupiny kentumových jazyků.
V jedenáctém století našeho letopočtu tito Albani začínají migrovat z oblasti Mat, protože jejich počet vzrostl a víc jich už tato oblast nebyla schopna pojmout. Sestupovali až do oblasti Drače a tam je roku 1043 zrekrutoval zmíněný kníže Georgios Maniakos. Takže je nedovezl ze Sicílie na lodích, jak tvrdí p. Deretić. Nevím, kde to vypátral a čím to chce dokázat?
Stejně tak jméno ŠĆIPETAŘI, pokud vím, pochází z 18. století. Kde je vzal p. Deretić v 8. století a to u kavkazských Albánců? Albánci si začali říkat „Ščipetari“ ne podle hor, nýbrž podle orla = "shkype> shkipe> shqipe" (vyslovuje se ščipe), podle příkladu Turků, kteří se právě v té době nazvali Osmani podle pojmenování „osman“ = "orel". Jedni i druzí jako „synové orla".
Je dobré vědět, že Albánci, když přišli do dnešní Albánie (9.stol. n.l.) neznali hlásku „š“. Teprve po symbióze se Srby (IX-XIV) přijali tuto hlásku a pak následovně až teprve od této doby se mohli zvát Šćipetary s oním „Š“ (v jejich transkriptu SHQIPTAR).
A dále, kde dr. Deretić našel to, že tito "Ščipetaři" požádali cara Vojislava, aby jim umožnil usadit se kolem Rabanu, na svazích pohoří Jablanica, kde jako pastevecký lid chovali dobytek a platili daně Srbům? Jak jsem uvedl, Albánce z Bulharska do dnešní Albánie do oblasti Mat přesunul vzpomínaný bulharský car Boris (případně jeho předchůdce!) a dlouho byli jeho poddanými.
9.
Jak je možné, že území "Šćipetarů" dostalo stejné označení jak tam na Kavkaze tak i tady na Balkáně - ALBANIE? Pokud se tito Albánci již tam na Kavkaze nazvali Ščipetari (podle Deretiće – Brđani, česky Horalé - pozn. překladatele), z jakého důvodu se také toto "jejich" kavkazské území nenazývá ŠČIPERIE, a také i tady - na Balkáně?!
Jak je možné, že ve 2.století n.l. Claudius Ptolemaios – podle Deretiće – nazval jedno město balkánské Albánie ALBANOPILIS (uvedl i geografické koordináty 46o41'5´), když tito Albánci (nazývaní zároveň „Sčipetari“!!!) – opět podle Deretiće – přišli do této Albánie až roku 1043, tedy v 11.století?!
Skutečně, Deretić nám říká, že toto město bylo pojmenováno po Belegradu> Beratu, že ALBANOPILIS je překlad ze srbštiny do – do jakého jazyka? POLIS je řecké slovo, ale ne ALBANO ba ani ALBA! Je možné, aby Ptolemaios kombinoval dva jazyky v jednom slově? A proč? Spíše bychom řekli, že toponym ALBANOPOLIS není žádný překlad Bělehradu, ale složenina Albano (jméno kmene Albanů) a řeckého slova polis, což znamená "město" čili Město Albanů.
Že je tomu tak, svědčí i skutečnost, že se město v dnešní jižní Albánii Berat (jméno, které má nepochybně původ ve slovanském jazyku, od Bělehradu!) v době Ptolemaia se nenazývalo Berat, ani Belgrad, ale Antipatrea či Pulcheropolis. Podle dnešního srbského Bělehradu byl pojmenován Belgrad někdy v 7.- 8.století n.l. a Albánci a Valaši název deformovali na Berat.
ALBANOPOLIS archeologové identifikovali s vesnicí ZGËRDHESH v blízkosti města Troja (alb. Kruja) ve střední Albánii.
10.
Je naprosto nepřijatelné, aby dračský kníže přestěhoval Šćipetary ze Sicílie do Drače (Durresu, Albánie) - a s nimi i celé jejich rodiny, seniory, ženy a děti, jakož i jejich osobní majetek, a můžeme se domýšlet ... i s jejich kozami. Dračský kníže Georgios Maniakos byl tehdy zaměstnán rekrutováním vojáků ze všech stran svého panství a ne nějakým přesidlováním Ščipetarů ze Sicílie do Drače, kde by mu – i kdyby existovali - vytvořili zbytečné problémy spojené s jejich stravováním a samotným jejich ubytováním.
Především, po takové "migraci" není na Sicílii (ani v jižní Itálii!) žádná stopa, ani v Albánii, ani v Drači nebo v okolí tohoto města.
Albánci tehdy (11. století n. l.) nebyli tak malým národem, jako v 9. století, kdy přišli z Bulharska. Za ona dvě století, jak svým známým obrovským množením, tak asimilováním Albanů (Albanoa), Slovanů (Srbsko-Černohorců, Makedonců a Bulharů), Vlachů a Řeků, kteří se nacházeli v kraji Mat, překročili možná počet 50.000 duší, a byli ze svého středu schopni postavit více než 3 000 bojovníků, které zmíněný dračský kníže rekrutoval do své armády jako žoldáky (mercennariorum), platíc je za to částečně předem.
Pokud by Albánci přišli ze Sicílie, jak by se směstnali v Drači, nebo přinejmenším v jeho okolí? Nebo by následovali vojsko – a kam? Do Byzance - Konstantinopole? Jak by přežili na své cestě z Drače k Dojranskému jezeru? Nejméně 50.000 lidí!
Také "žádost" adresovaná srbskému vládci, aby jim dovolil usadit se v Rabanu – jak to pretenduje Deretić – neexistuje. Upadli do otroctví byzantského císaře, který porazil Georgiose Maniakose, a ne pod nadvládu srbského "cara" Dobroslava I. Vojislava! Jako takovým, pokud nebyli zabiti, bylo povoleno vrátit se do svých domovů v oblasti Mat a do dračských vesnic, kde je čekali rodiče, ženy a děti.
Přese všechno, onen Raban nevznikl mávnutím kouzelné hůlky, aby se tu ze soucitu srbského „cara“(!) usadili Ščipetaři, ale vytvořili ho právě tito Albánci (a předchůdci Albanoi!) jako Arbani, a Srbové - později (!) - z toho metatezí vyslovovali Raban.
Myslím, že těchto deset argumentů postačí komukoli, aby se ujistil, že hypotéza dr. Jovana J. Deretiće nemůže obstát.
Argumentum ponderantum, non numerandum! (Argumenty rozhodují závažností a ne množstvím!)
Myslím, že pan Deretić by měl svoji hypotézu o původu Albánců prostudovat od základu, aby ji prověřil přísně kriticky a přísně vědecky, s přihlédnutím k tomu, co je specifické. V každém případě jeho i moje zdůvodnění popírá illyrský původ Albánců, za čímž stojím, následujíc silné argumenty zmíněných akademiků - profesora Dr. Gustava Weiganda, Williama Tomacheka, Hanse Kraheho, V. Parvanova, S.Puškariho a mnoha dalších, uvedených v knižních dokumentech, ve faktech a argumentech, kterými jsem jednoznačně prokázal, že Albánci nejsou ani původní obyvatelé Balkánu, ani Ilyrové, a už vůbec ne Pelasgové.
______________
1) TORG, Pompeius: ISTORIJA FILIPA XLII – 3, 3. ALIJEV K.: ANTIČNIE ISTOČNIK PO ISTORII, Baku 1987. Citiramo po VUKČEVIĆ Gojko: O PORIJEKLU ILIRA, Podgorica 1992, str. 73.
2) BUROVIĆ, Kaplan: KO SU ALBANCI?,- Ženeva 2007, str. 11.
Â
|